padlý anděl

Jsem padlý anděl a kráčím bahnem,
nikým nemilován, nikým nectěn.
Nesa svá křídla jak Ježíš svůj kříž,
nikdy nespatřit víc než mříž,
a trnovou korunu, co rozdírá mou tvář
tam, kde dříve plála svatozář.
Má opelichaná, prachem zšedlá křídla
tíží mě víc než-li lidská břemena
a mé vlastní prokletí je mi životem,
co nekonečnost jediným rokem.
Den za dnem procházím uličkou hanby,
vzpomínaje na místo opředené legendami,
kde se dnes moji bratři a mé sestry nestoudně smějí
mému věčnému utrpení.
Nechte mě jít! Nechte mě spát!
Nechte mě v klidu svůj trest odpykat!
Můj otec, můj stvořitel neslyší mé prosby.
Jen dál míjím opuštěné hroby,
s neskrývanou závistí jejich budoucím majitelům -
nikdy nebudu patřit k těm přešťastným nebožtíkům.
Jak tedy chcete! Já jdu dál pro vaše pobavení!
Mé opuštěné, ztrouchnivělé mysli se chytá pomatení…
Už nemůžu. Už nechci pokračovat v cestě,
stejně ale musím jíti věčně!
A proč?
Protože jsem řekl: Skoč!
Protože jsem milovat víc než celý svět,
celou svou věčnou bytostí jediný květ.
Rád jsem ji sledoval koupat se v zlaté koupeli,
co jí nebeská oblaka každé ráno nosily,
spolu s parfémem mořských květin,
vyrůstajících z předalekých, vzácných zemin.
Nedokázal jsem svůj zrak odtrhnout od jejích očí -
jak tůně, v nichž jednorožec svůj roh smočí,
a jejích větrem nadnášených vlasů,
vedle nich blednou i křídla černých pegasů,
či snad to byl sirénin hlas co mě tak zmát
a po nocích nenechal mě v klidu spát?
Já hrál jsem jí na hvězdy melodii milostnou,
když vílím krokem protančila stuhou bělostnou,
co k mému srdci vedla
a navždy ji kolem něj omotala.
V té chvíli se čas zastavil pro nás oba,
v korunách sova varovně zahoukala.
Navždy jsem chtěl jen s ní být,
tak jsem musel přestat jenom snít
a křiknout: Skoč!
Tváře v slzách smoč!
Zahodil jsem svou svatozář nebeskou,
abych ji vyměnil za smrtelnost lidskou,
jednou se pak znovu vydal do Jeho rukou
s ní po mém boku.
Nebyl mi však milostiv a neodpustil,
jedinou krásu tohoto světa nelítostně zahubil
a mě nechal navždy po něm bloudit
aby mě po jejím boku nemohl nikdy soudit.
Její bělostná nevinnost padla na oltář Jeho pomstě,
navždy bude brázdit pekelné pouště,
protože milovala, milovala anděla
a anděl miloval ji, tedy nás navždy proklela
nemilosrdná Jeho boží žárlivost,
neoblomná, krutá malichernost.

Jak rád sleduji tůně, v nichž jednorožci
smáčejí své stříbrné rohy čisté moci,
tolik, tolik jsou podobny jejím očím,
které umlkly v tichém výkřiku. Více je nespatřím.
Pokaždé mě okouzlí let černých pegasů,
jejichž mocné perutě jsou vládci větrů.
Už nikdy se nedotknu jejich sametu nebeského,
v jejích vlasech zakletého.
Každé ráno se ptám nebeských mraků,
komu nosí zlatavou lázeň za zpěvu racků.
Neodpovídají. Schopnost mluvit jim vzala její Smrt.
Nad jejím nymfým tělem Smrti černý chrt.
Vysedávám na pobřeží, abych zachytil vůni moře,
nenamáhám se už překonat svá hoře…
Zůstala jen vůně mořských květin,
co vyrostly ze vzácných zemin.
Jak Ježíš překročím věčné moře až k útesům,
kde oddávám se překrásným hlasům,
jimiž Sirény obšťastňují mé srdce vzpomínkou,
co dříve byla andělskou dívkou.
Procházím nejhlubšími pralesy,
kde bezstarostné víly protancují noci,
a znovu vidím bílou stuhu, po níž
si vytančila pekelnou tíž.
Nic z toho nemůže mi ji vrátit,
mou nerozvážnou chybu napravit…

Vše však brzy ztratí svůj třpyt,
já odcházím, jak bych byl pes zbit.
Posledních jednorožců krev zakalila
tůně, kterými na svět pohlížela.
Z křídel černých pegasů nezbyl než prach,
ve vzduchu je ještě cítit jejich strach.
Nebeské mraky již nenosí koupel zlatavou,
jen krvavou lázeň, Jím prokletou.
Dávnou vůni moře již nelze rozeznat
v pachu hniloby. Nesnaž se mě oklamat…
Sirénin hlas ochraptěl z věčného zpěvu,
v jejím krku stopa po Jeho šípu…
Pohyb víl najednou zdá se být strnulým,
jakoby Mu už nebyl potřebným…
A bílá stuha se stala bránou do pekel,
přivázána k mému srdci. Nikdo nevzpomněl.

Tak kráčím dál a mlčky sleduji,
jak zabíjí vše co miluji,
opředen do roušky milosrdenství,
co učí se mu v řádu kněžství.
Mé srdce zemřelo, ale to už je dávno.
Tenkrát pro mě slunce navždy pohaslo,
zpěv sirén umlkl v posmrtném skřeku,
pírko pegase povzneslo se v posledním větrném záchvěvu,
tůně mrtvých jednorožců pohltila poušť,
stejně jako se moře proměnilo v souš,
nohy víl vrostly do země a změnily se ve vrby,
a bílá stuha zrudla krví nenarozených,
Jím navždy zapomenutých…

Stojím a nekonečné brány pekel sleduji,
doufaje, že tak najdu ji.
Jak socha zoufalství stojím tu celou věčnost
a jediné co mi zbylo, je vděčnost,
za těch pár chvil,
co jsem s ní byl…

Věčnost,
To jediné nepomine.
Věčnost a já…